Dosoudil T.: Se zombiemi se netančí. Nakladatelství XYZ, Praha, září 2012.
Anotace:
Děsivý fenomén zombismu patří do světa neobjasněných záhad, kde se to hemží pozoruhodnými indiciemi, nepřímými důkazy a „poměrně věrohodnými“ svědectvími, ale také množstvím omylů a klamů. Co však je podstatou tohoto jevu? Nejde jen o ponurý karibský folklór? Je zde souvislost s temným kultem vúdú? Existují temná pouta ochromující lidskou duši i tělo? Kniha racionální formou přibližuje tuto znepokojivou záhadu a výsledky jejího terénního výzkumu, prováděného ve 20. stol.
Okrajově je zde připomenuto i několik populárních a hrůzyplných zombistických hororů, představujících několik obvyklých způsobů filmového ztvárnění zombismu. Ty jsou ovšem zásadně odlišné od dosavadních reálných, i když stále velmi nedostatečných poznatků.
Ukázka:
Se zombiemi se opravdu netančí
Clairvius si tehdy nebyl jist. Je tedy mrtev anebo ne? Je už toto skutečná smrt? Ať je tomu jakkoliv, vše vnímal a chtěl to dát svému okolí vědět. Přinejmenším tedy jeho duše snad ještě žije! Zoufale se snažil nějak komunikovat, nějak na sebe upozornit. Marně! Nedokázal pohnout ani malíčkem. Potom to ale začalo být docela příjemné. Měl pocit, že jeho duše opouští tělo a dává se na dlouhou cestu bez jakýchkoliv časových nebo prostorových omezení. Připadalo mu, že lehce a tiše pluje důvěrně známou haitskou krajinou a snad i úplně jinými světy. Bylo to uklidňující a povznášející.
Pak ale přišel šok! Najednou plně vnímal, jak leží v rakvi, která je spouštěna do země. Slyšel dopadající hlínu. Teď mohl dokonce na tváři ukázat starou jizvu a tvrdil, že mu ji způsobil jeden z hřebů, zatloukaných do víka rakve.
Clairvius se pamatoval i na to, jak ho v noci po pohřbu šaman vúdú vyprostil z hrobu. Poté byl ubožák zbičován sisalovým karabáčem a násilně dopraven na plantáže cukrové třtiny na severu Haiti, kde byl s řadou podobných nešťastníků po léta nucen k práci za podmínek, které si nijak nezadaly s někdejší dřinou otroků. Stal se jednou ze zombií!
Pouze náhlá smrt majitele plantáže jim umožnila uprchnout. Otupělí a s ochromenou vůlí, vytržení ze svého někdejšího života i smrti, se toulali venkovskou krajinou. Jen velmi pomalu a v nedostatečné míře se jim vracelo povědomí o jejich dřívějším lidském životě.
- - - - - -
Ale nakonec mu osud přece jen poskytl šanci na nový život. Ve skutečnosti to však bylo už jen přežívání. Ten někdejší krásný, nevázaný a divoký život, který kdysi tak nerad opouštěl, byl nenávratně ten tam. Svým způsobem zůstal Clairvius vlastně mrtvý i nadále. Pro známé a příbuzné, pro přátele, pro ženy, s nimiž si tak rád užíval, pro život a všechny jeho radosti. Asi se není co divit. Neboť, jak prý řekl jeden starý haitský kouzelník vúdú:
“Kdopak by ještě vyzval bývalou zombii k tanci?“
Snad tak nějak by se dal v krátkosti přiblížit morbidní příběh Clairvia Narcisse, který se v 80. letech 20. století spolu s veškerými dalšími záležitostmi haitského zombismu stal dokonce předmětem výzkumu. Bohužel na záhadu se vzápětí vrhli nejrůznější lovci laciných senzací a jako jakási “kultovní událost“ začala být tato příhoda s oblibou publikována v řadě nepřesných či účelově upravených verzí. Ke škodě věci stál mnohdy v pozadí takového konání jediný cíl – prvoplánově těžit z atraktivní hrůznosti zombismu, i za cenu jeho svévolné a až bulvární interpretace.
