O záhadách a zajímavostech

Podrobnosti

Napsal adm

Kategorie: O záhadách a zajímavostech

Aktualizováno: 13. prosinec 2023

Nadšení ze Součka; Vystřízlivění z Dänikena; SETKÁNÍ 1. - Světové ambice; SETKÁNÍ 2. - Vimánika Šástra - nutnost přepsat dějiny?; Vimánika Šástra - přepisování nebude !; SETKÁNÍ 3. - Komu čest tomu čest !

Nadšení ze Součka

Jako kluk jsem hltal Ludvíka Součka, především tak ve třinácti čtrnácti letech jeho Velké otazníky (SNDK, 1967). Nepůsobil dojmem energického sběrače autentických informací, jako později Däniken. Naopak, spíš se zdálo, jakoby Souček čerpal své znalosti z nějakých věčných a nehybných tajemných zdrojů, které jakoby jen on sám měl kdesi k dispozici. A to, aniž by k jejich dosažení musel nějak mimořádně a nepohodlně rozhýbávat svou postavu, o jejíž mohutnosti mohl pozorný čtenář v chudé informační polévce tehdejších médií přece jen tu a tam najít nějakou zmínku. Proto, když ve svých knížkách, jakoby od stolu, rozvážně, ale často i vtipně, předkládal své teorie o událostech v dávných dobách a v dalekých zemích (kam se podívat jsme stejně neměli šanci), připadal mi Ludvík Souček tak nějak mile poklidný a domácký, samozřejmě podmanivě přemýšlivý, ale zároveň sympaticky neakční. Tedy alespoň u mne sympatii tohoto druhu rozhodně budil, vzhledem k mé vrozené, nikoli snad přímo lenosti, ale jakési principiální peciválnosti.

Vystřízlivění z Dänikena

SETKÁNÍ 1. - Světové ambice

Brzy nato přišly Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost (u nás poprvé vyšly zřejmě v Orbisu v roce 1969, právě v Součkově překladu). Jeho tak odlišný, akční přístup, mne zpočátku znervózňoval. Z jeho textů čišela snaha o všem se osobně přesvědčit, všude být, cestovat, vše měřit či fotografovat. Později mi jeho přístup (což trvá dodnes) začal připadat více manipulativní. Pochopil jsem ovšem, že to jaksi patří k Dänikenovým ambicím, které, na rozdíl od Součka, byly světové. A také obdivuhodně dosáhly svého naplnění, i když témata obou spisovatelů se zdála být dost podobná. Dänikenova zřejmá manipulativnost mne však vyložené nadzvedla v následující záležitosti.

SETKÁNÍ 2. - Vimánika Šástra - nutnost přepsat dějiny?

Epos Mahabharáta je jistě pozoruhodnou ukázkou mytologie starověké indické kultury. Snílkové a fantastové si z ní ovšem vybírají zejména (celkem sporadické) zmínky o tehdejších válečných prostředcích, údajně upomínajících na ty dnešní, dosahující současné high-tech úrovně. V textu lze nalézt popisy střel, za jejichž účinnost by se nemusely stydět naše dnešní atomovky, dále jsou zde zmiňovány „vimany“, jakési starověké univerzální bojové letouny, či spíše bojová kosmická plavidla, z nichž právě jsou tyto střely odpalovány. Mnohem častěji najdeme ovšem v Mahabharátě líčení typických starověkých bojovníků, vyzbrojených luky a šípy, meči a válečnými vozy taženými koňmi; vedle rozsáhlého použití koní je uváděna i účast válečných slonů.

Kdo zatouží dovědět se o vimanech více, je zde k dispozici jakási „uživatelská příručka“ těchto bojových strojů, nazývaná Vimanika Šástra, na niž se řada senzacemilovných autorů, s Erichem von Däniken včele, s oblibou a často odvolává. Obsahuje až neuvěřitelně přesné a rozsáhlé popisy vimanů, způsobu jejich obsluhy a také jejich dokonalých a nám dodnes neznámých (jak jinak) energetických zdrojů.

Např. ve své knížce „Zpět ke hvězdám“ (Dialog, Liberec, 1992) odtud Däniken cituje:

„Aparát, který se pohybuje svou vlastní silou jako pták, na zemi, na vodě i ve vzduchu, se nazývá Vimaana ..., ... který se může pohybovat na nebi z místa na místo ..., ... od země k zemi, od světa k světu ..., ... je názýván velekněžími vědy Vimaana ...“

Z příručky se mimo mnoho jiného můžeme také dovědět, že: „Pilot je ten, který zná všechna tajemství.“

Velký Erich pak o celé věci ve své posledně citované knížce uvádí:

„Mezinárodní akademie pro výzkum sanskrtu v Mysore (Indie) se jako první odvážila pokusu přenést do našich moderních pojmů jeden text sanskrtu, pocházející od Maharshi Bharadwaaji, proroka rané doby.“

Tento text má velmi květnatý název, který v českém překladu zní:

„Vimaanika Shaastra aneb Věda aeronautická, od Maharshi Bharadwaaji, zjevená ctihodnému Panditu Subbarayovi Sastryovi, rukopisně zaznamenaná v sanskrtu, přeložená do angličtiny a vydaná G. R. Josyerem v Mysoru, Indii.“

Sám pan G. R. Josyer, čestný ředitel Mezinárodní akademie studia sanskrtu v Mysoru, když spolu se svými pracovníky přeložil text do angličtiny a zajistil jeho vydání v roce 1973, prohlásil (Bharadwaaja M.: Vimaanika Shastra Aeronautics, transl. by Josyer G.R.; Coronation Press, Mysore, India, 1973):

„Možná že 20. století navždy vstoupí do historie díky dvěma velkým úspěchům našeho poznání – získání vzorků měsíčních hornin z vesmírných dálek a zveřejněním spisu Vimanika Šástra z hlubin času.“

No, to vypadá opravdu jako docela silná káva.

Vimánika Šástra - přepisování nebude !

Přesto všechno se zdá, že přepisování dějin pod vlivem staroindických „technologických mýtů z hlubin času“, jak po něm touží mnozí fantastové, nakonec nutné nebude. Totiž, jaký vlastně je skutečný původ příručky Vimánika Šástra?

Při troše úsilí lze z dostupných informací dešifrovat to, co v poněkud zastřené formě vlastně vyplývá již z jejího citovaného názvu: Že tedy obsah příručky údajně pochází od mysteriózního mudrce Maharši Bharadvádži, tedy zcela neznámé (pokud ne přímo vymyšlené ) postavy, žijící v blíže neurčeném dávnověku.

A podobně mlhavý charakter má i cesta, kterou se obsah příručky v podobě spisu Vimanika Šástra dostal na veřejnost: Vyvolenému ctihodnému bráhmanovi (tedy hinduistickému knězi či mnichovi) P. S. Šástryovi bylo toto tajuplné svědectví záhadného Maharši Bharadvádži o vimanech prostě zjeveno!

Jak to probíhalo? Po etapách, vždy v jakémsi tranzu či osvícení, během kterého ctihodný bráhman Šástry dávný Bharadvádžův odkaz, tak jak se mu postupně zjevoval v mysli, diktoval (opět v sanskrtu) zapisovateli. Teď však přijde bomba:

Toto postupné zjevování, diktování a zapisování probíhalo v období let 1918 až 1923! Protože ovšem sanskrtu rozumí málokdo, věc v podstatě zapadla a senzaci začala budit až po padesáti letech, kdy se jí, jistě s těmi nejčistšími úmysly, v roce 1973 ujal již zmíněný G. R. Josyer.

Takže suma sumárum: Písemná podoba textu Vimánika Šástra, na který, jako na zdroj starověkého indického vědění, se vážně odvolávají nejrůznější vimaničtí nadšenci, pochází z počátku 20. století a jakákoliv jeho vazba na indický starověk je naprosto neprokazatelná!

SETKÁNÍ 3. - Komu čest tomu čest !

Ačkoli mám tedy k přístupu Ericha von Däniken řadu výhrad (zejména jak je výše uvedeno), chápu, že právě díky tomuto přístupu se stal tím, kým je. Přeji mu to a obdivuji to! K tomu se navíc přidružila i moje vyloženě osobní sympatie, když jsem měl možnost se s tímto charizmatickým, příjemným a inteligentním starším pánem v již proslulém modrém saku setkat tváří v tvář, ba dokonce prohodit s ním pár slov.

Před několika lety jsem totiž navštívil Dänikenovu přednášku v Pardubicích, konanou v rámci jeho turné po několika českých a slovenských městech. Společným tématem těchto přednášek, které Däniken prezentoval (samozřejmě s českým překladem, který mně ale spíš rušil) v krásně srozumitelné (nikoliv tedy švýcarské) němčině, byl „Tajemný Egypt a jiné záhady starověku“.

To však nebylo vše. Vedení Klubu záhad (www.kpufo.cz) mne pověřilo, abych za klub spolu s několika kolegy předal Erichu von Dänikenovi po skončení jeho pardubické přednášky pozdrav a malý upomínkový dárek. Což se také úspěšně podařilo, když v dalším programu pana Dänikena, který ani po dvouhodinové přednášce nebyl nikterak viditelně unavený a se stálým elánem podepisoval své knížky téměř nekonečné řadě nadšených českých čtenářů, se nakonec, včetně kratičké rozmluvy, dostalo i na nás, zástupce jednoho z „českých záhadologických klubů“.

Podrobnosti

Napsal adm

Kategorie: O záhadách a zajímavostech

Aktualizováno: 13. prosinec 2023

ROZHOVOR o dávných válečných prostředcích a knize ELIXÍRY OHNIVÉ ZKÁZY

Rozhovor dne 17. 2. 2012 vedl Dr. Sůva, internetový literární magazín Denikknihy.cz

 

Elixíry ohnivé zkázy

 

ROZHOVOR o psaní, záhadách a knížkách

(zkrácený výběr)

S Tomášem Dosoudilem dne 10. 10. 2012 vedl rozhovor Jiří Lojín, recenzent internetového literárního magazínu VašeLiteratura.cz

(mezititulky TD)

Literatura faktu, záhadologie, objektivita

Pane Dosoudile, nakladatelství XYZ vydalo nedávno Vaši knihu Se zombiemi se netančí. Mapujete v ní fenomén zombismu způsobem, který Vaši publikaci řadí do kategorie literatury faktu.

Přiznám se, že mne velmi těší, pokud vlastně naznačujete, že by má knížka o zombiích mohla být řazena do kategorie literatury faktu. Sám bych si na takové hodnocení téměř ani netroufal. Téma zombismu totiž zcela jistě patří do oblasti záhad, kde jak víme – „…se to hemží pozoruhodnými indiciemi, nepřímými důkazy a ´poměrně věrohodnými´ svědectvími, ale také množstvím omylů a klamů“, a dodejme, bohužel také spoustou výmyslů a nesmyslů.

A právě trvale rostoucí množství těch posledně jmenovaných pak v současnosti vede i k rostoucí diskreditaci „záhadologie“. Ta se tak vlastně dostává do pozice až jakéhosi bludařského protipólu vůči seriózní literatuře faktu. Tím se nikterak nechci dotknout poctivých záhadologů (i když slovo „záhadologie“ se mi z jazykového hlediska moc nelíbí), kterých si vážím, stejně jako mnohdy neuvěřitelného množství prakticky nijak nehonorované práce, kterou vložili do svého bádání.

Pro mne v každém případě je však více než formální kategorizace důležitý můj pocit „čistého svědomí“ vůči čtenáři, tedy to, co zdůrazňuji v každé předmluvě – totiž střízlivý, racionální a pokud možno objektivní pohled na danou záležitost.

Rešeršní práce a Sherlock Holmes

Souhlasím s Vámi, že není důležité zařadit knihu do nějaké škatulky, ale Váš přístup k problému, který sice patří do říše záhad, jiné hodnocení nepřipouští. Nesnažíte se o lacinou senzaci, ani nepřicházíte s nějakými obskurními teoriemi a vysvětleními, s jakými mnozí autoři - v představě lepší prodejnosti svého díla - rádi přicházejí. Jak vlastně přistupujete k psaní knihy?

Můj způsob psaní je založen na důkladné rešerši tématu. Využívám samozřejmě internet (především zdroje v němčině a angličtině) a dále kvalitní podpůrnou literaturu. Její přínos bych vůbec nepodceňoval, na rozdíl od současného trendu - dle mého soudu - naopak přeceňujícího elektronická média. Jen tak na okraj – najít tolik nesmyslů, kolik se jich vyskytuje na nejrůznějších webech, by se vám v solidní literatuře asi nikdy nepodařilo.

Také se musím přiznat prostě k určité fascinaci rešeršní prací od stolu. Snad to má kořeny v mém odrostlejším dětství, kdy mne okouzloval (což trvá dodnes) jeden Doylův holmesovský příběh – na název si bohužel už nevzpomenu. V něm exaktní Sherlock (i když o dnešním internetu samozřejmě neměl ani zdání) pouze na základě indicií daného zločinu, a dále zejména studia inzerátů v novinách, jízdních řádů lodní plavby, možná burzovních zpráv či podobně, nakonec policistům ohlásí, že mají jít v ten a ten den v tolik a tolik hodin do přístavu zatknout jistého muže, který bude právě nastupovat na jistou loď. A tak se také stane, i když to teď určitě líčím nepřesně. A to vše, aniž by Holmes kvůli tomuto případu musel opustit svůj byt na Bakerstreet. No řekněte, není to úžasné?

Mimochodem, v životě mne rozčiluje právě takový ten druh akčních typů, kteří stále někde pobíhají, někam jezdí, něco organizují a o něčem halasí, a nakonec za nimi stejně nic pořádného není vidět.

Počáteční naštvání, Mysterydogs a KPUFO

Se zombiemi se netančí není Vaše první kniha, že? Co Vás vlastně k psaní přivedlo a jaké byly začátky?

Lze říci, že na počátku bylo, jak to vyjádřit slušně, takové to zdravé naštvání. V několika číslech jednoho jinak celkem přijatelného českého záhadologického časopisu (dnes už bohužel neexistuje), která jsem si někdy kolem roku 2000 náhodně koupil, jsem našel několik nesmyslů, které mne přímo pobuřovaly. Založili jsme se synem webové stránky (Mysterydogs, dnes už také neexistují) specializované na slušné, vtipné a seriózní vyvracení takovýchto záležitostí. Měli jsme docela dobrý ohlas u střízlivějších čtenářů fandících záhadám. To mne přivedlo k členství v jednom velkém českém záhadologickém klubu (www.kpufo.cz), kde se mi dodnes líbí převažující střízlivý přístup. Stránky jsme pak zrušili, většina článků se stala součástí vnitřních klubových materiálů.

Lákalo mne jít s kůží více na trh. Na web si totiž kdokoliv může dát cokoliv. Když vám ale nakladatelství přijme rukopis, znamená to, že již ne kdokoliv cokoliv, ale že právě vaše kniha splňuje určitá kritéria. I když ta samozřejmě mohou být u různých nakladatelství různá. Jedna již několik let úspěšně publikující kolegyně z toho klubu mne v případě mého prvního tématu – SHC – nasměrovala na příslušnou redakci, a pak už se to rozjelo. Už dávno si hledám své vlastní cesty a mám své vlastní plány, ale dodnes jsem jí za tu pomoc velmi vděčný.

Pravděpodobnost, neurčitost a fantazírování

Jaký je vlastně Váš vztah k záhadám? Stavíte se k nim racionálně a snažíte se pro ně najít za každou cenu nějaké přirozené vysvětlení, nebo věříte, že jsou okolo nás jevy, které se přirozeným vysvětlením vzpírají?

No jo, jak se na to všechno vlastně dívat? Kdysi jsem na vysoké škole vystudoval chemickou technologii a zatím mne nic nepřesvědčilo, že by se náš svět jakkoliv vymykal přírodním zákonům. Nicméně myslím, že mu lze přiznat dvě zvláštnosti: jednak – k přírodním zákonům nepochybně patří i zákonitosti počtu pravděpodobnosti. Ty ovšem dovolují, že v naprosto nepatrné míře mohou nastávat i velmi málo pravděpodobné jevy.

Za tu druhou zvláštnost je třeba považovat jistý prvek principiální nepoznatelnosti, který se v našem světě vyskytuje. Příroda, či chce-li někdo, tak třeba Bůh, nám nikdy nedovolí zcela dokonale nahlédnout pod pokličku svého kuchtění. To je exaktně prokázaný poznatek fyziků, ve své nejzákladnější podobě známý už od roku 1927 jako Heisenbergův princip neurčitosti, platící pro elementární částice. Samozřejmě, dá se donekonečna spekulovat o tom, nakolik lze tuto objektivní formu nepoznatelnosti, uplatňující se v kvantové mechanice, extrapolovat i do našeho makrosvěta.

Domnívám se tedy, řekněme, že mezi nebem a zemí mohou velmi vzácně nastat poměrně překvapivé jevy, které možná nikdy nedokážeme zcela vysvětlit, které se však přesto nevymykají platnosti přírodních zákonů.

Nemyslím si ale, že obě výše zmíněné „zvláštnosti“ našeho světa by k výskytu takových jevů poskytovaly tak bezbřehý a barvotiskový prostor, který se svými divokými fabulacemi snaží vytvářet nejrůznější fantastové. Myslím ty, kteří za každým rohem hned vidí upíra, mimozemšťany či jinou obskurní bytost, ty, kteří běžně nakládají a dokonce obchodují s energiemi, jejichž existence nikdy nebyla objektivně prokázána, a tak podobně.

Osobně se raději držím poněkud více při zemi. A o tom zas je ona fantasty tolik nenáviděná Occamova břitva, známá dokonce již z přelomu 13. a 14. století. Ale to už bychom se dostávali moc daleko.

Nadpřirozeno a naše nitro

Přesto existuje mnoho lidí, kteří tvrdí a jsou skálopevně přesvědčeni, že se setkali s nadpřirozenými jevy. Jejich množství se nedá vysvětlit přírodními fluktuacemi.

To jsme mluvili o objektivních záležitostech okolního světa. Ale velkou roli v našem životě hraje naše nitro, náš subjektivní psychologický svět, chcete-li – duše. Rád čtu, pokud možno v německém originále, názory C. G. Junga na tyto záležitosti. Hodně nás ovlivňuje naše podvědomí, či přesněji – dle Junga – kolektivní nevědomí opírající se o soubor dávných archetypů. Mimo to jsme pod vlivem nejrůznějších vlastních i převzatých představ.

Jung tvrdí, že skutečné je vše, co působí. Tedy nejen objektivní realita, ale právě i nejrůznější představy a psychické vlivy. To vše na nás působí zcela nepochybně. Málokdo z nás si je však ochoten přiznat, že za těchto podmínek pak v jistých situacích mnohdy vidí právě to, co vidět chce; nebo co si myslí, že by vidět měl.

SHC a Elixíry

Jak jsme se už zmínili, máte na svém kontě i další knihy. Můžete nám je ve stručnosti představit? Jakým tématům se věnují?

Vzhledem k mému původnímu vzdělání a k jedné dřívější oblasti mého pracovního zaměření mě jako autora zajímají především témata „hořlavá a výbušná“. K nim, s trochou té záhadné a hororové příchuti, patří i fenomén samovolného vzplanutí osob (SHC – Spontaneous Human Combustion). Knížka o tomto jevu, která vyšla v roce 2007, byla zároveň mou první. Je o děsivé záhadě, na níž, jak je v takových případech přímo klasické, mnozí věří, zatímco mnozí jiní ji rozhořčeně zavrhují.

Do této tématiky patří i druhá knížka (vydaná letos v únoru), zaměřené méně hororově a více historicky. Zabývá se vybranými kapitolami z historie využití ohně a (chemického) výbuchu k válečným účelům, tedy tak nějak – od řeckého ohně k nitroglycerinu. Nejde ovšem o žádné suše naučné povídání, protože za veškerými látkami tohoto druhu a jejich válečným využitím stáli vždy pouze lidé. Takže je zde uvedena především řada poutavých epizod ze života jednotlivých vědců, vynálezců či dobrodruhů, kteří se v této oblasti angažovali. Ale pozor, na jejím počátku sehráli významnou roli i alchymisté, což je veřejnosti celkem málo známé. Proto se také knížka jmenuje Elixíry ohnivé zkázy.

Zombie

A co Váš pohled na poslední vlastní dílo a důvod, který vás k jeho napsání vedl, či podnět, který Vás inspiroval.

Pro mne to byl jakýsi oddechový „krok stranou“ od původní „ohnivě výbušné“ tématiky, na kterou ale zase pomalu sbírám síly. Bohužel záhada zombismu je v očích veřejnosti zdiskreditovaná stále rostoucím množstvím fantasticky vyfabulovaných filmových hororů, které nemají jakoukoliv oporu v realitě. Mne na tomto tématu naopak zaujalo zřejmé úsilí badatelů, pátrajících ve 20. století na haitském venkově po podstatě zombismu a po jeho možných reálných případech. Shrnuji a komentuji zde výsledky tohoto pátrání, včetně názorů zapřisáhle skeptických. Záhada je tak sice poodhalena, nicméně – jak tomu ostatně asi má být – stále zůstává záhadou. Stranou jsem nakonec neponechal ani přiblížení způsobu, jakým zombie byly filmově ztvárňovány v počátcích vzniku tohoto hororového žánru. Vedle toho všeho se čtenáři dovědí, že (a proč) se se zombiemi opravdu netančí.