Dosoudil T.: Samovolné vzplanutí osob. Dialog, Liberec, březen 2007.
Anotace:
V knize je prezentován racionální a objektivní pohled na tento hrůzný a záhadný jev (všeobecně známý pod zkratkou „SHC - Spontaneous Human Combustion“), připomínající řadu známých případů zaznamenaných ve 20. stol., včetně přehledu a komentáře nejznámějších případů ze 17. až 19. stol. Jsou zde kriticky diskutovány současné názory na tento jev a jeho příčiny. Možná vysvětlení jsou však zatím stále neuspokojivá.
Ukázka:
Také tento případ, událost SHC hraběnky Cornelie di Bandi [citace zdrojů], byl zmiňován Charlesem Dickensem v roce 1853 v předmluvě k jeho románu Bleak House. Někdy nedlouho před 4. dubnem 1731 nalezla pokojská téměř zcela shořelé ostatky své paní, dvaašedesátileté hraběnky Cornelie di Bandi z italské Ceseny, na podlaze její ložnice.
Tělo hraběnky bylo téměř celé zpopelněno, vše co zůstalo zachováno, byly její nohy od kolen dolů, oblečené do punčoch, a zadní část hlavy. Vzduch v místnosti byl plný sazí, rozestlaná postel hraběnky však nebyla ohněm poškozena. Předpokládalo se, že ke vzplanutí a shoření starší dámy došlo ve chvíli, kdy z nějakého důvodu opustila postel. Hrůzná ohnivá událost musela proběhnout prakticky okamžitě, jak se usuzovalo z polohy ostatků.
Pod náporem plamenů se žena zřejmě zhroutila na podlahu do sedící polohy. Její hlava se přitom oddělila od těla, dopadla na podlahu a skončila, resp. její zachovalý zbytek, v poloze mezi stejně zachovanýma nohama nešťastné hraběnky.
- - - - - -
Že nejsou k dispozici prokazatelná další fakta, která by k tomuto a řadě podobných případů poskytla dostatečné vodítko, je snad zbytečné připomínat...
Autorská poznámka:
Dnes, s odstupem řady let od vydání této knížky v roce 2007, ji stále považuji za dobrý průřez tehdejším divokým boomem informací o SHC. Ten se k nám, spolu s proudem dalších spektakulárních záhad, valil pod značným komerčním tlakem ze Západu, kde dosáhl svého vrcholu snad již v 80. letech minulého století. Náš knižní a mediální trh, po vystřízlivění z několikaletého sametového opojení, se horečně snažil dohnat a komerčně zúročit toto zpoždění, což se určitě podařilo.
Knížka zároveň nabízí určitý pohled do historie - vždyť nejstarší písemně zaznamenané události tohoto druhu pocházejí již z počátku 17. stol., a o jev SHC se mimo jiné zajímal např. i slavný anglický romanopisec Charles Dickens (1812 - 1870). Knížka dále upozorňuje na očividné nesmysly a naznačuje možné cesty k postupnému objasňování této záhady.
A kam dospěla situace dnes? Zdá se, že odhalení tajemství SHC, jedné z nejděsivějších záhad, se blíží ke svému úspěšnému konci. Ba dokonce, že k tomuto úspěchu výrazně přispěly práce, prováděné v posledních letech českými odborníky v oblasti požární ochrany.
Zdá se také, že nové výsledky budou rozhodně zajímavé, i když mnohem prozaičtější, než by se hodilo nejrůznějším fantastům a lovcům laciných senzací. Na rozdíl od jejich domněnek a fabulací však budou podloženy ověřenými (a ověřitelnými) fakty. Nechme se překvapit!
Dosoudil T.: Elixíry ohnivé zkázy. Naše vojsko, Praha, únor 2012.
Anotace:
Celou lidskou historii neoddělitelně provází prokletí válek. Pro účely válčení jsou odedávna hledány stále účinnější a ničivější zbraně a válečné prostředky. Na stránkách této knihy se vydáme po stopách ohnivých a výbušných „elixírů“ , sloužících válečným účelům v několika významných podobách a v různých obdobích, dá se říci – od řeckého ohně po nitroglycerin.
Nejde ovšem o žádné suše naučné povídání, protože za veškerými látkami tohoto druhu a za jejich válečným využitím stáli vždy pouze lidé. Je zde uvedena řada poutavých epizod ze života jednotlivých vědců, vynálezců či dobrodruhů, kteří se v této oblasti angažovali. Ale pozor, na jejím počátku sehráli významnou roli i alchymisté, což je veřejnosti celkem málo známé. Proto se také knížka jmenuje tak, jak se jmenuje.
Ukázka:
Děsivý nástup
Arabský vládce kalif Moavija , jehož válečná flotila právě útočí na Konstantinopol, dobře ví, co je jeho osudovým posláním. Ostatně ne nadarmo byl v mládí jedním z důvěrníků samotného Mohameda, zemřelého zhruba před čtyřiceti lety.
- - - - - -
Útok arabské flotily je zahájen dle stanoveného plánu. Než se však může plně rozvinout, dochází k nečekanému zvratu. Válečníci byzantského loďstva ovládají dosud neznámou zbraň, rozsévající děs a strašlivou smrt mezi arabskými posádkami. K lodím Saracénů se přiblížily těžké veslové lodě vybavené na přídi kotli s rourou, z níž je na dálku vrhán oheň. Mezi arabské formace pronikají lehké a rychlé oplachtěné veslice vyzbrojené ručními vrhači ohně.
Oheň má vlastnosti pro Saracény dosud nevídané. Jeho plamen neumdlévá jako je tomu například u odhořívajícího dřeva. Tento oheň je polotekutý a lepkavý. Po dopadu ulpívá pevně na dřevě lodí i na tělech bojovníků řvoucích bolestí. Nedokáží se ohně zbavit. Jeho plamen je stále stejně živý a nenasytný. Přitom se zvolna rozlévá a stále tak rozšiřuje zasaženou hořící plochu. To ale není vše. S ohněm se šíří hustý dým, dráždící oči a průdušky. Každý výstřik ohně provází hromové burácení. Vyděšení Saracéni se na lodích většinou nezmohou ani na hašení. Pokud jsou toho však někteří přece schopni, zjistí, že oheň lze hasit jen velmi obtížně.
Nemají šanci. Ďábelský oheň vrhaný Byzantinci vypaluje lodě s celými posádkami. Některá plavidla se brzy potopí, jiná se jako ohořelé doutnající vraky ještě dlouho kymácejí na hladině. Jejich hrůzné osazenstvo tvoří zuhelnatělé mrtvoly s prosvítajícími bílými kostmi. Na hladině se rozléhá křik a sténání popálených a umírajících bojovníků, hledajících záchranu ve vodě. Nelítostní obránci je dobíjejí a s uspokojením přehlížejí své dílo ...
Snad tak nějak lze přiblížit námořní bitvu o Konstantinopol, která proběhla dle různých zdrojů někdy v letech 670, 673, či dokonce 678 n. l. Z našeho pohledu nebyl hlavním hrdinou bitvy žádný z válečníků ani jejich vojevůdců či panovníků. Byla jím však legendární bojová zápalná látka, tajuplná směs nazývaná „řecký oheň“, přesněji řečeno jeho zdokonalená varianta, označovaná jako „oheň námořní“ či „byzantský“.
Použití tohoto děsivého válečného prostředku, jakéhosi „napalmu raného středověku“, kořeny svého původu sahajícího zřejmě až k alexandrijské alchymii, je poprvé historicky doloženo právě z bitvy o Konstantinopol. Záhadný a mimořádně účinný byzantský oheň se tak vynořil v druhé polovině 7. stol. n.l., aby zhruba po sedm dalších staletí šířil zkázu a hrůzu na četných pozemních i námořních bojištích středověku. Potom opět zmizel, aniž by se dodnes podařilo dostatečně objasnit jeho složení. Snad především proto koluje o jeho účincích stále řada legend...
Dosoudil T.: Se zombiemi se netančí. Nakladatelství XYZ, Praha, září 2012.
Anotace:
Děsivý fenomén zombismu patří do světa neobjasněných záhad, kde se to hemží pozoruhodnými indiciemi, nepřímými důkazy a „poměrně věrohodnými“ svědectvími, ale také množstvím omylů a klamů. Co však je podstatou tohoto jevu? Nejde jen o ponurý karibský folklór? Je zde souvislost s temným kultem vúdú? Existují temná pouta ochromující lidskou duši i tělo? Kniha racionální formou přibližuje tuto znepokojivou záhadu a výsledky jejího terénního výzkumu, prováděného ve 20. stol.
Okrajově je zde připomenuto i několik populárních a hrůzyplných zombistických hororů, představujících několik obvyklých způsobů filmového ztvárnění zombismu. Ty jsou ovšem zásadně odlišné od dosavadních reálných, i když stále velmi nedostatečných poznatků.
Ukázka:
Se zombiemi se opravdu netančí
Clairvius si tehdy nebyl jist. Je tedy mrtev anebo ne? Je už toto skutečná smrt? Ať je tomu jakkoliv, vše vnímal a chtěl to dát svému okolí vědět. Přinejmenším tedy jeho duše snad ještě žije! Zoufale se snažil nějak komunikovat, nějak na sebe upozornit. Marně! Nedokázal pohnout ani malíčkem. Potom to ale začalo být docela příjemné. Měl pocit, že jeho duše opouští tělo a dává se na dlouhou cestu bez jakýchkoliv časových nebo prostorových omezení. Připadalo mu, že lehce a tiše pluje důvěrně známou haitskou krajinou a snad i úplně jinými světy. Bylo to uklidňující a povznášející.
Pak ale přišel šok! Najednou plně vnímal, jak leží v rakvi, která je spouštěna do země. Slyšel dopadající hlínu. Teď mohl dokonce na tváři ukázat starou jizvu a tvrdil, že mu ji způsobil jeden z hřebů, zatloukaných do víka rakve.
Clairvius se pamatoval i na to, jak ho v noci po pohřbu šaman vúdú vyprostil z hrobu. Poté byl ubožák zbičován sisalovým karabáčem a násilně dopraven na plantáže cukrové třtiny na severu Haiti, kde byl s řadou podobných nešťastníků po léta nucen k práci za podmínek, které si nijak nezadaly s někdejší dřinou otroků. Stal se jednou ze zombií!
Pouze náhlá smrt majitele plantáže jim umožnila uprchnout. Otupělí a s ochromenou vůlí, vytržení ze svého někdejšího života i smrti, se toulali venkovskou krajinou. Jen velmi pomalu a v nedostatečné míře se jim vracelo povědomí o jejich dřívějším lidském životě.
- - - - - -
Ale nakonec mu osud přece jen poskytl šanci na nový život. Ve skutečnosti to však bylo už jen přežívání. Ten někdejší krásný, nevázaný a divoký život, který kdysi tak nerad opouštěl, byl nenávratně ten tam. Svým způsobem zůstal Clairvius vlastně mrtvý i nadále. Pro známé a příbuzné, pro přátele, pro ženy, s nimiž si tak rád užíval, pro život a všechny jeho radosti. Asi se není co divit. Neboť, jak prý řekl jeden starý haitský kouzelník vúdú:
“Kdopak by ještě vyzval bývalou zombii k tanci?“
Snad tak nějak by se dal v krátkosti přiblížit morbidní příběh Clairvia Narcisse, který se v 80. letech 20. století spolu s veškerými dalšími záležitostmi haitského zombismu stal dokonce předmětem výzkumu. Bohužel na záhadu se vzápětí vrhli nejrůznější lovci laciných senzací a jako jakási “kultovní událost“ začala být tato příhoda s oblibou publikována v řadě nepřesných či účelově upravených verzí. Ke škodě věci stál mnohdy v pozadí takového konání jediný cíl – prvoplánově těžit z atraktivní hrůznosti zombismu, i za cenu jeho svévolné a až bulvární interpretace.
Dosoudil T.: Smrt ve žluté mlze. Epocha, Praha, listopad 2017.
Anotace:
Už odedávna se konaly pokusy o válečné využití chemických látek. Ale za okamžik zrodu moderního chemického válčení je považován až legendární chlorový útok, podniknutý Němci za 1. světové války dne 22. dubna 1915 , na strategicky významném úseku západní fronty, u belgické obce Yprés . Neoficiální titul „otce“ chemické války si při tom vysloužil německý chemik světového významu, nositel Nobelovy ceny (za princip katalytické syntézy amoniaku), Fritz Haber (1868–1934), který celý útok „vědecky“ koncipoval. Všestranně vzdělaný univerzitní profesor demokratických zásad, pocházející ze zámožné středostavovské pruské židovské rodiny, vědec, technik i manažer, zároveň však ctižádostivý vlastenec, neváhající pomoci své válčící vlasti kontroverzním bojovým prostředkem.
K dalším Haberovým kontroverzním „chemickým aktivitám“ patřil jeho podíl na naplnění obrovských materiálních potřeb německé výroby výbušnin. Jinak hrozila neschopnost Německa pokračovat po roce 1915 ve válce.
Brzy po válce pak Haber významně ovlivnil část německého chemického vývoje i výroby směrem k velkokapacitním deratizačním a dezinsekčním postupům za použití kyanovodíku. Výsledný produkt tohoto dění (i když už bez Haberova přímého působení) představoval později děsivě proslulý Cyklon B.
Ukázka:
Plyn!
Je odpoledne 22. dubna 1915. Na francouzské straně fronty, na úseku nedaleko belgické obce Yprés, mají vojáci v zákopech za sebou nevalný, ale přece jen potěšující oběd. Spousta z nich s ulehčením přemítá o tom, že snad, jak se zdá, dnešní den dospěje ke svému konci bez velkých dramat. A oni přežijí. Zaplať Bůh za každý den života! I když je to život v pekle…
- - - - - -
Pocit nasycenosti a klidu je příjemný, téměř uspávající. Člověk by skoro propadl iluzi, že je mír. Napomáhá tomu i právě panující bezvětří. Vítr, který v této přímořské krajině téměř nikdy neumdlévá, jakoby nyní také usnul. Ale ne nadlouho. Později odpoledne vane již docela zřetelně, ale z opačného směru. Málokdo z vojáků tomu věnuje pozornost. Kdo by se tady staral o vítr! Téměř nikdo si neuvědomí, že vane právě od německých zákopů…
Náhle všemi otřese dobře známé hromobití. Němci zahájili dělostřeleckou přípravu. Konec iluze klidu muže na francouzské straně rozladí. Nijak zvlášť však nejsou vyvedeni z míry. Vědí, co mají dělat. Důkladný systém zákopů s hlubokými podzemními prostory, vybudovaný na zdejším úseku fronty, jim na nutnou dobu poskytuje celkem bezpečný úkryt. Ale co to? Nepřátelská dělostřelecká palba tentokrát končí překvapivě brzy. Vojákům nezbývá, než zaujmout bojová postavení a očekávat útok německé pěchoty.
Ale i další situace se vyvíjí neobvyklým způsobem. Je brzy po páté hodině odpolední . Od německých zákopů se po celé šíři fronty, kterou jsou vojáci na francouzské straně schopni přehlédnout, valí přímo na ně přízemní oblaka nažloutlé mlhy. Co to má znamenat? Nějaká prapodivná hříčka přímořského belgického dubnového počasí? Nebo německé zadýmování pro krytí jejich útoku? Anebo snad nějaké nové, dosud neznámé ohrožení?
Oblaka se rychle blíží. Tvoří souvislou vrstvu dost silnou na to, aby sahala od země až vysoko nad hlavy stojících mužů. Vojáci v předních postaveních jsou podivným oblakem zasaženi nejdříve. Chvíli je to docela příjemné. Cítí pronikavou, lehce štiplavou vůni, navozující pocit dezinfekce a čistoty. Jen některým z nich to dojde: „Chlór! Pozor, chlór!“, stačí ještě vykřiknout.
Pak pocítí ostrou palčivou bolest v očích, v nose a v ústech, v průduškách. Chlór leptá sliznice i oči, oslepuje.
- - - - - -
Těžký plyn zaplavuje zákopy a kryty. Muži zoufale lapají po dechu. Pokud ještě mohou, bez ohledu na blízkost postupujícího nepřítele opouštějí své pozice. Snaží se utíkat zpět, k vlastním zadním postavením. Mnozí však už jen vrávorají. Vdechnutý chlór leptá dýchací cesty a plíce. Z napadených sliznic a orgánů prýští krev. Tou se zalévá i vnitřek poraněných plic. Vojáci se tak dusí vlastní krví. Kolem jejich nosu a úst se objevuje krvavá pěna. Jsou oslepeni. Někteří se bezmocně hroutí k zemi. Tam je však koncentrace chlóru nejvyšší. Čeká je krutá, bolestivá smrt. I při poměrně vysoké koncentraci plynu trvá deset, i více minut.
Snad tak nějak lze přiblížit počátek onoho osudového dění z 22. dubna 1915 u Yprés.
Muži zemřelí dne 22. dubna 1915 v důsledku otravy chlórem se již nedověděli, že se stali první obětí německé ofenzívy, která spolu s tímto datem vstoupila do dějin jako „druhá bitva ve Flandrech“. K tomu bude již navždy připomínána skutečnost, že právě tehdy se zde zrodila chemická válka; tedy způsob válčení založený na zamoření cílového prostoru otravnými látkami ve smrtelné koncentraci.
