Nadšení ze Součka; Vystřízlivění z Dänikena; SETKÁNÍ 1. - Světové ambice; SETKÁNÍ 2. - Vimánika Šástra - nutnost přepsat dějiny?; Vimánika Šástra - přepisování nebude !; SETKÁNÍ 3. - Komu čest tomu čest !
Nadšení ze Součka
Jako kluk jsem hltal Ludvíka Součka, především tak ve třinácti čtrnácti letech jeho Velké otazníky (SNDK, 1967). Nepůsobil dojmem energického sběrače autentických informací, jako později Däniken. Naopak, spíš se zdálo, jakoby Souček čerpal své znalosti z nějakých věčných a nehybných tajemných zdrojů, které jakoby jen on sám měl kdesi k dispozici. A to, aniž by k jejich dosažení musel nějak mimořádně a nepohodlně rozhýbávat svou postavu, o jejíž mohutnosti mohl pozorný čtenář v chudé informační polévce tehdejších médií přece jen tu a tam najít nějakou zmínku. Proto, když ve svých knížkách, jakoby od stolu, rozvážně, ale často i vtipně, předkládal své teorie o událostech v dávných dobách a v dalekých zemích (kam se podívat jsme stejně neměli šanci), připadal mi Ludvík Souček tak nějak mile poklidný a domácký, samozřejmě podmanivě přemýšlivý, ale zároveň sympaticky neakční. Tedy alespoň u mne sympatii tohoto druhu rozhodně budil, vzhledem k mé vrozené, nikoli snad přímo lenosti, ale jakési principiální peciválnosti.
Vystřízlivění z Dänikena
SETKÁNÍ 1. - Světové ambice
Brzy nato přišly Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost (u nás poprvé vyšly zřejmě v Orbisu v roce 1969, právě v Součkově překladu). Jeho tak odlišný, akční přístup, mne zpočátku znervózňoval. Z jeho textů čišela snaha o všem se osobně přesvědčit, všude být, cestovat, vše měřit či fotografovat. Později mi jeho přístup (což trvá dodnes) začal připadat více manipulativní. Pochopil jsem ovšem, že to jaksi patří k Dänikenovým ambicím, které, na rozdíl od Součka, byly světové. A také obdivuhodně dosáhly svého naplnění, i když témata obou spisovatelů se zdála být dost podobná. Dänikenova zřejmá manipulativnost mne však vyložené nadzvedla v následující záležitosti.
SETKÁNÍ 2. - Vimánika Šástra - nutnost přepsat dějiny?
Epos Mahabharáta je jistě pozoruhodnou ukázkou mytologie starověké indické kultury. Snílkové a fantastové si z ní ovšem vybírají zejména (celkem sporadické) zmínky o tehdejších válečných prostředcích, údajně upomínajících na ty dnešní, dosahující současné high-tech úrovně. V textu lze nalézt popisy střel, za jejichž účinnost by se nemusely stydět naše dnešní atomovky, dále jsou zde zmiňovány „vimany“, jakési starověké univerzální bojové letouny, či spíše bojová kosmická plavidla, z nichž právě jsou tyto střely odpalovány. Mnohem častěji najdeme ovšem v Mahabharátě líčení typických starověkých bojovníků, vyzbrojených luky a šípy, meči a válečnými vozy taženými koňmi; vedle rozsáhlého použití koní je uváděna i účast válečných slonů.
Kdo zatouží dovědět se o vimanech více, je zde k dispozici jakási „uživatelská příručka“ těchto bojových strojů, nazývaná Vimanika Šástra, na niž se řada senzacemilovných autorů, s Erichem von Däniken včele, s oblibou a často odvolává. Obsahuje až neuvěřitelně přesné a rozsáhlé popisy vimanů, způsobu jejich obsluhy a také jejich dokonalých a nám dodnes neznámých (jak jinak) energetických zdrojů.
Např. ve své knížce „Zpět ke hvězdám“ (Dialog, Liberec, 1992) odtud Däniken cituje:
„Aparát, který se pohybuje svou vlastní silou jako pták, na zemi, na vodě i ve vzduchu, se nazývá Vimaana ..., ... který se může pohybovat na nebi z místa na místo ..., ... od země k zemi, od světa k světu ..., ... je názýván velekněžími vědy Vimaana ...“
Z příručky se mimo mnoho jiného můžeme také dovědět, že: „Pilot je ten, který zná všechna tajemství.“
Velký Erich pak o celé věci ve své posledně citované knížce uvádí:
„Mezinárodní akademie pro výzkum sanskrtu v Mysore (Indie) se jako první odvážila pokusu přenést do našich moderních pojmů jeden text sanskrtu, pocházející od Maharshi Bharadwaaji, proroka rané doby.“
Tento text má velmi květnatý název, který v českém překladu zní:
„Vimaanika Shaastra aneb Věda aeronautická, od Maharshi Bharadwaaji, zjevená ctihodnému Panditu Subbarayovi Sastryovi, rukopisně zaznamenaná v sanskrtu, přeložená do angličtiny a vydaná G. R. Josyerem v Mysoru, Indii.“
Sám pan G. R. Josyer, čestný ředitel Mezinárodní akademie studia sanskrtu v Mysoru, když spolu se svými pracovníky přeložil text do angličtiny a zajistil jeho vydání v roce 1973, prohlásil (Bharadwaaja M.: Vimaanika Shastra Aeronautics, transl. by Josyer G.R.; Coronation Press, Mysore, India, 1973):
„Možná že 20. století navždy vstoupí do historie díky dvěma velkým úspěchům našeho poznání – získání vzorků měsíčních hornin z vesmírných dálek a zveřejněním spisu Vimanika Šástra z hlubin času.“
No, to vypadá opravdu jako docela silná káva.
Vimánika Šástra - přepisování nebude !
Přesto všechno se zdá, že přepisování dějin pod vlivem staroindických „technologických mýtů z hlubin času“, jak po něm touží mnozí fantastové, nakonec nutné nebude. Totiž, jaký vlastně je skutečný původ příručky Vimánika Šástra?
Při troše úsilí lze z dostupných informací dešifrovat to, co v poněkud zastřené formě vlastně vyplývá již z jejího citovaného názvu: Že tedy obsah příručky údajně pochází od mysteriózního mudrce Maharši Bharadvádži, tedy zcela neznámé (pokud ne přímo vymyšlené ) postavy, žijící v blíže neurčeném dávnověku.
A podobně mlhavý charakter má i cesta, kterou se obsah příručky v podobě spisu Vimanika Šástra dostal na veřejnost: Vyvolenému ctihodnému bráhmanovi (tedy hinduistickému knězi či mnichovi) P. S. Šástryovi bylo toto tajuplné svědectví záhadného Maharši Bharadvádži o vimanech prostě zjeveno!
Jak to probíhalo? Po etapách, vždy v jakémsi tranzu či osvícení, během kterého ctihodný bráhman Šástry dávný Bharadvádžův odkaz, tak jak se mu postupně zjevoval v mysli, diktoval (opět v sanskrtu) zapisovateli. Teď však přijde bomba:
Toto postupné zjevování, diktování a zapisování probíhalo v období let 1918 až 1923! Protože ovšem sanskrtu rozumí málokdo, věc v podstatě zapadla a senzaci začala budit až po padesáti letech, kdy se jí, jistě s těmi nejčistšími úmysly, v roce 1973 ujal již zmíněný G. R. Josyer.
Takže suma sumárum: Písemná podoba textu Vimánika Šástra, na který, jako na zdroj starověkého indického vědění, se vážně odvolávají nejrůznější vimaničtí nadšenci, pochází z počátku 20. století a jakákoliv jeho vazba na indický starověk je naprosto neprokazatelná!
SETKÁNÍ 3. - Komu čest tomu čest !
Ačkoli mám tedy k přístupu Ericha von Däniken řadu výhrad (zejména jak je výše uvedeno), chápu, že právě díky tomuto přístupu se stal tím, kým je. Přeji mu to a obdivuji to! K tomu se navíc přidružila i moje vyloženě osobní sympatie, když jsem měl možnost se s tímto charizmatickým, příjemným a inteligentním starším pánem v již proslulém modrém saku setkat tváří v tvář, ba dokonce prohodit s ním pár slov.
Před několika lety jsem totiž navštívil Dänikenovu přednášku v Pardubicích, konanou v rámci jeho turné po několika českých a slovenských městech. Společným tématem těchto přednášek, které Däniken prezentoval (samozřejmě s českým překladem, který mně ale spíš rušil) v krásně srozumitelné (nikoliv tedy švýcarské) němčině, byl „Tajemný Egypt a jiné záhady starověku“.
To však nebylo vše. Vedení Klubu záhad (www.kpufo.cz) mne pověřilo, abych za klub spolu s několika kolegy předal Erichu von Dänikenovi po skončení jeho pardubické přednášky pozdrav a malý upomínkový dárek. Což se také úspěšně podařilo, když v dalším programu pana Dänikena, který ani po dvouhodinové přednášce nebyl nikterak viditelně unavený a se stálým elánem podepisoval své knížky téměř nekonečné řadě nadšených českých čtenářů, se nakonec, včetně kratičké rozmluvy, dostalo i na nás, zástupce jednoho z „českých záhadologických klubů“.
