ROZHOVOR o dávných válečných prostředcích a knize ELIXÍRY OHNIVÉ ZKÁZY
Rozhovor dne 17. 2. 2012 vedl Dr. Sůva, internetový literární magazín Denikknihy.cz
ROZHOVOR o psaní, záhadách a knížkách
(zkrácený výběr)
S Tomášem Dosoudilem dne 10. 10. 2012 vedl rozhovor Jiří Lojín, recenzent internetového literárního magazínu VašeLiteratura.cz
(mezititulky TD)
Literatura faktu, záhadologie, objektivita
Pane Dosoudile, nakladatelství XYZ vydalo nedávno Vaši knihu Se zombiemi se netančí. Mapujete v ní fenomén zombismu způsobem, který Vaši publikaci řadí do kategorie literatury faktu.
Přiznám se, že mne velmi těší, pokud vlastně naznačujete, že by má knížka o zombiích mohla být řazena do kategorie literatury faktu. Sám bych si na takové hodnocení téměř ani netroufal. Téma zombismu totiž zcela jistě patří do oblasti záhad, kde jak víme – „…se to hemží pozoruhodnými indiciemi, nepřímými důkazy a ´poměrně věrohodnými´ svědectvími, ale také množstvím omylů a klamů“, a dodejme, bohužel také spoustou výmyslů a nesmyslů.
A právě trvale rostoucí množství těch posledně jmenovaných pak v současnosti vede i k rostoucí diskreditaci „záhadologie“. Ta se tak vlastně dostává do pozice až jakéhosi bludařského protipólu vůči seriózní literatuře faktu. Tím se nikterak nechci dotknout poctivých záhadologů (i když slovo „záhadologie“ se mi z jazykového hlediska moc nelíbí), kterých si vážím, stejně jako mnohdy neuvěřitelného množství prakticky nijak nehonorované práce, kterou vložili do svého bádání.
Pro mne v každém případě je však více než formální kategorizace důležitý můj pocit „čistého svědomí“ vůči čtenáři, tedy to, co zdůrazňuji v každé předmluvě – totiž střízlivý, racionální a pokud možno objektivní pohled na danou záležitost.
Rešeršní práce a Sherlock Holmes
Souhlasím s Vámi, že není důležité zařadit knihu do nějaké škatulky, ale Váš přístup k problému, který sice patří do říše záhad, jiné hodnocení nepřipouští. Nesnažíte se o lacinou senzaci, ani nepřicházíte s nějakými obskurními teoriemi a vysvětleními, s jakými mnozí autoři - v představě lepší prodejnosti svého díla - rádi přicházejí. Jak vlastně přistupujete k psaní knihy?
Můj způsob psaní je založen na důkladné rešerši tématu. Využívám samozřejmě internet (především zdroje v němčině a angličtině) a dále kvalitní podpůrnou literaturu. Její přínos bych vůbec nepodceňoval, na rozdíl od současného trendu - dle mého soudu - naopak přeceňujícího elektronická média. Jen tak na okraj – najít tolik nesmyslů, kolik se jich vyskytuje na nejrůznějších webech, by se vám v solidní literatuře asi nikdy nepodařilo.
Také se musím přiznat prostě k určité fascinaci rešeršní prací od stolu. Snad to má kořeny v mém odrostlejším dětství, kdy mne okouzloval (což trvá dodnes) jeden Doylův holmesovský příběh – na název si bohužel už nevzpomenu. V něm exaktní Sherlock (i když o dnešním internetu samozřejmě neměl ani zdání) pouze na základě indicií daného zločinu, a dále zejména studia inzerátů v novinách, jízdních řádů lodní plavby, možná burzovních zpráv či podobně, nakonec policistům ohlásí, že mají jít v ten a ten den v tolik a tolik hodin do přístavu zatknout jistého muže, který bude právě nastupovat na jistou loď. A tak se také stane, i když to teď určitě líčím nepřesně. A to vše, aniž by Holmes kvůli tomuto případu musel opustit svůj byt na Bakerstreet. No řekněte, není to úžasné?
Mimochodem, v životě mne rozčiluje právě takový ten druh akčních typů, kteří stále někde pobíhají, někam jezdí, něco organizují a o něčem halasí, a nakonec za nimi stejně nic pořádného není vidět.
Počáteční naštvání, Mysterydogs a KPUFO
Se zombiemi se netančí není Vaše první kniha, že? Co Vás vlastně k psaní přivedlo a jaké byly začátky?
Lze říci, že na počátku bylo, jak to vyjádřit slušně, takové to zdravé naštvání. V několika číslech jednoho jinak celkem přijatelného českého záhadologického časopisu (dnes už bohužel neexistuje), která jsem si někdy kolem roku 2000 náhodně koupil, jsem našel několik nesmyslů, které mne přímo pobuřovaly. Založili jsme se synem webové stránky (Mysterydogs, dnes už také neexistují) specializované na slušné, vtipné a seriózní vyvracení takovýchto záležitostí. Měli jsme docela dobrý ohlas u střízlivějších čtenářů fandících záhadám. To mne přivedlo k členství v jednom velkém českém záhadologickém klubu (www.kpufo.cz), kde se mi dodnes líbí převažující střízlivý přístup. Stránky jsme pak zrušili, většina článků se stala součástí vnitřních klubových materiálů.
Lákalo mne jít s kůží více na trh. Na web si totiž kdokoliv může dát cokoliv. Když vám ale nakladatelství přijme rukopis, znamená to, že již ne kdokoliv cokoliv, ale že právě vaše kniha splňuje určitá kritéria. I když ta samozřejmě mohou být u různých nakladatelství různá. Jedna již několik let úspěšně publikující kolegyně z toho klubu mne v případě mého prvního tématu – SHC – nasměrovala na příslušnou redakci, a pak už se to rozjelo. Už dávno si hledám své vlastní cesty a mám své vlastní plány, ale dodnes jsem jí za tu pomoc velmi vděčný.
Pravděpodobnost, neurčitost a fantazírování
Jaký je vlastně Váš vztah k záhadám? Stavíte se k nim racionálně a snažíte se pro ně najít za každou cenu nějaké přirozené vysvětlení, nebo věříte, že jsou okolo nás jevy, které se přirozeným vysvětlením vzpírají?
No jo, jak se na to všechno vlastně dívat? Kdysi jsem na vysoké škole vystudoval chemickou technologii a zatím mne nic nepřesvědčilo, že by se náš svět jakkoliv vymykal přírodním zákonům. Nicméně myslím, že mu lze přiznat dvě zvláštnosti: jednak – k přírodním zákonům nepochybně patří i zákonitosti počtu pravděpodobnosti. Ty ovšem dovolují, že v naprosto nepatrné míře mohou nastávat i velmi málo pravděpodobné jevy.
Za tu druhou zvláštnost je třeba považovat jistý prvek principiální nepoznatelnosti, který se v našem světě vyskytuje. Příroda, či chce-li někdo, tak třeba Bůh, nám nikdy nedovolí zcela dokonale nahlédnout pod pokličku svého kuchtění. To je exaktně prokázaný poznatek fyziků, ve své nejzákladnější podobě známý už od roku 1927 jako Heisenbergův princip neurčitosti, platící pro elementární částice. Samozřejmě, dá se donekonečna spekulovat o tom, nakolik lze tuto objektivní formu nepoznatelnosti, uplatňující se v kvantové mechanice, extrapolovat i do našeho makrosvěta.
Domnívám se tedy, řekněme, že mezi nebem a zemí mohou velmi vzácně nastat poměrně překvapivé jevy, které možná nikdy nedokážeme zcela vysvětlit, které se však přesto nevymykají platnosti přírodních zákonů.
Nemyslím si ale, že obě výše zmíněné „zvláštnosti“ našeho světa by k výskytu takových jevů poskytovaly tak bezbřehý a barvotiskový prostor, který se svými divokými fabulacemi snaží vytvářet nejrůznější fantastové. Myslím ty, kteří za každým rohem hned vidí upíra, mimozemšťany či jinou obskurní bytost, ty, kteří běžně nakládají a dokonce obchodují s energiemi, jejichž existence nikdy nebyla objektivně prokázána, a tak podobně.
Osobně se raději držím poněkud více při zemi. A o tom zas je ona fantasty tolik nenáviděná Occamova břitva, známá dokonce již z přelomu 13. a 14. století. Ale to už bychom se dostávali moc daleko.
Nadpřirozeno a naše nitro
Přesto existuje mnoho lidí, kteří tvrdí a jsou skálopevně přesvědčeni, že se setkali s nadpřirozenými jevy. Jejich množství se nedá vysvětlit přírodními fluktuacemi.
To jsme mluvili o objektivních záležitostech okolního světa. Ale velkou roli v našem životě hraje naše nitro, náš subjektivní psychologický svět, chcete-li – duše. Rád čtu, pokud možno v německém originále, názory C. G. Junga na tyto záležitosti. Hodně nás ovlivňuje naše podvědomí, či přesněji – dle Junga – kolektivní nevědomí opírající se o soubor dávných archetypů. Mimo to jsme pod vlivem nejrůznějších vlastních i převzatých představ.
Jung tvrdí, že skutečné je vše, co působí. Tedy nejen objektivní realita, ale právě i nejrůznější představy a psychické vlivy. To vše na nás působí zcela nepochybně. Málokdo z nás si je však ochoten přiznat, že za těchto podmínek pak v jistých situacích mnohdy vidí právě to, co vidět chce; nebo co si myslí, že by vidět měl.
SHC a Elixíry
Jak jsme se už zmínili, máte na svém kontě i další knihy. Můžete nám je ve stručnosti představit? Jakým tématům se věnují?
Vzhledem k mému původnímu vzdělání a k jedné dřívější oblasti mého pracovního zaměření mě jako autora zajímají především témata „hořlavá a výbušná“. K nim, s trochou té záhadné a hororové příchuti, patří i fenomén samovolného vzplanutí osob (SHC – Spontaneous Human Combustion). Knížka o tomto jevu, která vyšla v roce 2007, byla zároveň mou první. Je o děsivé záhadě, na níž, jak je v takových případech přímo klasické, mnozí věří, zatímco mnozí jiní ji rozhořčeně zavrhují.
Do této tématiky patří i druhá knížka (vydaná letos v únoru), zaměřené méně hororově a více historicky. Zabývá se vybranými kapitolami z historie využití ohně a (chemického) výbuchu k válečným účelům, tedy tak nějak – od řeckého ohně k nitroglycerinu. Nejde ovšem o žádné suše naučné povídání, protože za veškerými látkami tohoto druhu a jejich válečným využitím stáli vždy pouze lidé. Takže je zde uvedena především řada poutavých epizod ze života jednotlivých vědců, vynálezců či dobrodruhů, kteří se v této oblasti angažovali. Ale pozor, na jejím počátku sehráli významnou roli i alchymisté, což je veřejnosti celkem málo známé. Proto se také knížka jmenuje Elixíry ohnivé zkázy.
Zombie
A co Váš pohled na poslední vlastní dílo a důvod, který vás k jeho napsání vedl, či podnět, který Vás inspiroval.
Pro mne to byl jakýsi oddechový „krok stranou“ od původní „ohnivě výbušné“ tématiky, na kterou ale zase pomalu sbírám síly. Bohužel záhada zombismu je v očích veřejnosti zdiskreditovaná stále rostoucím množstvím fantasticky vyfabulovaných filmových hororů, které nemají jakoukoliv oporu v realitě. Mne na tomto tématu naopak zaujalo zřejmé úsilí badatelů, pátrajících ve 20. století na haitském venkově po podstatě zombismu a po jeho možných reálných případech. Shrnuji a komentuji zde výsledky tohoto pátrání, včetně názorů zapřisáhle skeptických. Záhada je tak sice poodhalena, nicméně – jak tomu ostatně asi má být – stále zůstává záhadou. Stranou jsem nakonec neponechal ani přiblížení způsobu, jakým zombie byly filmově ztvárňovány v počátcích vzniku tohoto hororového žánru. Vedle toho všeho se čtenáři dovědí, že (a proč) se se zombiemi opravdu netančí.
